Zpět do obchodu

Registrace

UKÁZKA Z KNIHY

DENÍČEK KLASICKÉHO PEJSKAŘE 1

Jak to všechno začalo

Jako jedenáctiletá holčička jsem už měla za sebou roky žádostí o štěňátko a dopisů Ježíškovi, kde bylo jen velkým písmem napsáno „P E S“. Moje maminka mi štěně nechtěla dovolit z klasických důvodů: „Za chvíli tě přestane bavit, nebudeš mít čas, najdeš si jiný koníčky a mě zůstane na krku. A já mam svejch starostí dost.“ 

Absenci vlastního psa ve svém životě malý holky jsem si musela nějak vynahradit. Potřebovala jsem zkrátka náhradníka. A tak můj první „pes“ byla ve skutečnosti igelitka přivázaná na provázku. Jmenovala se Šarlota, byla to německá doga a tahala jsem ji všude s sebou. Za pár dní jsem se rozhodla, že Šarlota potřebuje kámoše, a pořídila jsem jí celou smečku. Plemena jsem určovala podle toho, jak velký pytlík jsem sehnala, to dá rozum. Malý igeliťáky na rohlíky, to byli jezevčíci a skotští teriéři. Velká Delvita taška zase brazilská fila. Chování týhle smečky bylo dost závislý na počasí. Jak začalo foukat, všichni dost zlobili. V bezvětří byli naopak nejposlušnější a lítali mi pěkně u nohy. A takhle jsem si chodila po sídlišti a tahala za sebou kupu pytlíků na provázku. Až si všichni kamarádi a posléze i rodina začali myslet, že se mnou asi něco není úplně v pořádku. 

Máma byla ale stále neoblomná. Psa sice taky chtěla, ale nevěřila mi, že se o něj budu poctivě starat, a měla pocit, že jí jedna bláznivá jedenáctiletá holka lítající s pytlíky po sídlišti úplně stačí. Bylo mi jasný, že musím přitvrdit a dokázat všem, že jsem připravená na každodenní starost o mého budoucího psího parťáka. Měla jsem doma plyšového psa. Každý ráno předtím, než jsem šla do školy, jsem ho začala venčit. Navlíkla jsem mu obojek a vodítko, které jsem si koupila už dávno předtím z kapesného (kdyby náhodou), a obešla panelák. 

Protože to byl ale plyšák domácí, musela jsem nějak zajistit, aby se neušpinil. A jelikož jsem byla dítě vynalézavé, vyřešila jsem to s fištrónem sobě vlastním. Rozstříhala jsem jeden z igeliťáků (nevím, jestli to byl zrovna jezevčík nebo skoťák, ale nedalo se nic dělat) na čtyři kousky. Vzala jsem gumičky na vlasy a jednotlivé igelitové kousky mu gumičkami připevnila na plyšové packy. Pak jsem vyrazila ven a táhla plyšáka za sebou. 

Tou dobou se mě zželelo už i sousedům, kteří chodili za mámou a přimlouvali se: „Prosimvás, nemohla byste jí toho psa přecejenom koupit? Jinak to s ní fakt nedopadne dobře…“ To asi maminku konečně přesvědčilo a dovolila. 

Další měsíce jsem strávila zahloubaná v atlasu psů, který jsem stejně znala nazpaměť. Líbil se mi bígl, ale poučená knížkami jsem měla strach, že by nás nikdy neposlouchal. Drsnosrstý jezevčík byl ve hře taky dlouho, chtěly jsme ale psa spíš středního vzrůstu.

Nakonec to vyhrál střední knírač. Fenka. A za pár měsíců jsme si jely pro Briketu. Tak jsem získala největší lásku, kámoše a parťáka na dalších patnáct let. Ani máma toho rozhodnutí nikdy nelitovala a k Briketě přibyl časem ještě pinč Bubák. Později si máma koupila vysněný baráček v rodných Vranovicích, což je malinká vesnice asi dvacet kilometrů od Plzně a spolu s Bubákem se tam přestěhovali. Já jsem po maturitě odešla do Prahy a Briketa často pendlovala mezi mou rodnou Plzní a mámou s Bubákem a Prahou. Myslím, že se jí tenhle život dost líbil, ona byla totiž dost společenský pejsek a bavilo ji, když se něco dělo. 

Když Briketa před dvěma lety umřela, bylo jasný, že nikdo nebude jako ona. Ale taky bylo jasný, že bez psa nebudu. Rok jsem přemýšlela, odolávala a zvažovala varianty. 

Během toho roku jsem taky začala chodit s Ondřejem, kuchařem, který toho hodně procestoval a nakonec zakotvil v jeho taky rodný Plzni, kam jsem se za ním vrátila i já. Ondru jsem připravila na to, že bez psů to se mnou rozhodně nejde, a tak počítal hned od začátku s tím, že nějaký asi přijde, i když psa nikdy neměl. 

Během toho roku jsme taky odjeli na pár měsíců do Španělska a Maroka. Už když jsem tam odjížděla, přemýšlela jsem, že bych mohla zachránit nějakého chudáka a přivézt si psa tam odsud. Jediný problém byl, že jsme tam vyrazili starým a malinkatým Fordem Fiesta, kde jsme dost často spali a celkově přežívali. Bylo nepředstavitelné, že bychom ještě zvládli přivézt vystresovaného psa. Teda, pro Ondru to bylo nepředstavitelné, já jsem si to dokázala představit docela dobře. On si zase dokázal docela dobře představit, že mě tam i se psem a autem nechá, poletí domů letadlem a najde si nějakou normálnější holku. Když nás po cestě z Maroka ještě přepadla střevní chřipka, bylo jasný, že psa si pořídíme až v Čechách. Chtěla jsem zase fenku, klidnější povahy, i když aktivní, aby s námi mohla všude cestovat. 

Jak se to tak ale stává, shodou náhod, setkání a osudu, pořídila jsem si Broka. Jeho máma byla anglický setr a táta český strakatý pes. Takže lovecký plemeno, kliďas ani náhodou. A ta fena taky úplně nevyšla. 

Od okamžiku, kdy jsme ho přivezli domů, bylo jasný, že to bude neskutečná jízda a životy všech okolo obrátí o sto osmdesát stupňů. Proto jsem si začala psát deníček o tom, jak s tímhle malým bláznem válčíme v prvních měsících jeho života.

 

Zpět do obchodu

Přihlaste se prosím znovu

Omlouváme se, ale Váš CSRF token pravděpodobně vypršel. Abychom mohli udržet Vaši bezpečnost na co největší úrovni potřebujeme, abyste se znovu přihlásili.

Děkujeme za pochopení.

Přihlášení