Na Vánoce 2020 jsme měli být v novým baráku. Tedy, to byl plán v mý hlavě, zhruba před rokem. Už někdy v létě, kdy místo baráku bylo jen torzo, se naprosto jasně ukázalo, že zimu budeme trávit rozhodně v mobilheimu.
Nijak nás to ale nerozházelo, máme to tu přecejen rádi, kromě vody je tu všechno. A tak jsme se rozhodli Vánoce udělat ve stejným stylu, jako předchozí ročníky a velký rodinný samostatný svátky v novým domě jsme si schovali na příští rok. Tradičně s Ondrou ještě obědváme doma spolu, pak on jede na Šumavu ke svojí rodině, já zase k mámě. Stejně to bylo i letos, až na to, že Štědrý den jsme byli v mobilheimu s Brokem a Číč místo bytu v Plzni jako v předchozích letech. A já se pak k máme přesunula jen přes kopec do Vranovic.
Vánoční pohoda začala už třiadvacátýho ráno, kdy měl Ondra už volno a vyrazil se mnou a Brokem po dlooouhý době na procházku. Těšila jsem se, že s Brokem předvedeme naše vrcholný číslo posledních měsíců, kdy kolem nás běží srna, Bročín stojí jako přibitý a pak jdeme normálně v klidu dál.
Nebudu to prodlužovat, Brok se choval jako debil, po půl hodině procházky odkráčel do křoví a odtud asi po půl roce prvně zdrhnul za srnou, já, ve snaze zachránit nám před Ondrou reputaci, jsem do toho křoví vyrazila za ním, sklouzla do příkopu hned za křovím a při škrábání se ven mi podjeli nohy a já ležela v kopci, bahno od hlavy až k patě a nemohla jsem se dostat zpátky na nohy. Z nějakýho důvodu jsem se rozhodla za celou situaci vynadat Ondřejovi s tím, že on je stejně nejhorší, protože teď bude určitě zase všude vykládat, že Brokovu výchovu nezvládám. Mimochodem, Ondřej nikde nevykládá, že Brokovu výchovu nezvládám. Ale co už, nebyl čas řešit, kdo je kdo. Brok se vrátil, já si utřela slzy a bahno z čela a vyrazili jsme k domovu.
Po procházce jsme s Ondrou vyrazili do města nakoupit ještě nějaký dárky. Když jsme jeli domů, Ondřej mi nasupeným hlasem sdělil, že neví, co má dělat, protože je den před Štědrým dnem a on pro mě nemá žádný dárky. Vysvětlila jsem mu, že to vůbec neva, dostala jsem od něj před týdnem k narozkám skvělou Go Pro kameru, která byla jako i na Vánoce a tak nic nečekám, ať si nedělá hlavu.
K mýmu překvapení mi ráno na Štědrák předával tašku se zabalenými balíčky, že to jsou moje dárky a ať si je rozbalím večer u stromečku. Byla jsem docela zvědavá, protože v mezičase byl jen na kuchyni a na benzínce, tak mě zajímalo, jestli dostanu nemrznoucí směs do ostřikovačů nebo dvacet kilo mouky ze skladu.
Jaký bylo moje překvapení večer u stromečku, když jsem začala rozbalovat dárky od něj. Dostala jsem takovou tu letovací pistoli, co se s ní dělají adventní věnce - kdo mě zná, ví, že jsem nikdy v životě nic manuálně nevyrobila a pokud jsem se o něco pokusila, museli by to i v chráněných dílnách raději schovat do skladu. Ale teď mám pistoli. Další dárek byl karabina. Ve tvaru psí kosti. To je podle mě taková ukázka klasických mužských asociací - “Hele, karabina! Má tvar kosti. To se hodí, Baruna má ráda psy. Psi - kost - ideální dárek.”
No a poslední dva balíčky nás s mámou pod stromečkem rozesmály tak, že nás ještě u sledování Pelíšků o tři hodiny později bolelo břicho. V prvním byl totiž šátek. Jako na krk. Ale ne jen tak obyčejný šátek! Byl to šátek, na kterým byla natištěná mapa Brdské vrchoviny. Hledala jsem, jestli je tam jako i naše vesnice - nebyla, my už do Brd nespadáme. Ale byly tam různý jiný města, třeba Mníšek pod Brdy, nebo tak. Né, že by kdokoliv z nás měl něco společnýho s Mníškem pod Brdy nebo Brdami obecně. Dost jsme se začaly bavit představou, co s takovým šátkem asi tak budu dělat. A to jsme ještě netušily, co nás čeká nakonec. Víte, co bylo v posledním balíčku? To neuhodnete! V posledním balíčku byl…. Šátek! S mapou Brdský vrchoviny! Ano, zdá se, že šátek s mapou měst, s kterýma nemáme nic společnýho je tak super dárek, že je třeba ho darovat stejné osobě rovnou dvakrát, co kdyby se třeba jeden ztratil. Po rozbalení druhýho šátku jsme dostaly záchvat smíchu, že se i Brok probudil a přišel se podívat, co se nám přihodilo.
Předchozí odstavec může působit, jakože se snažím Ondru nějak dehonestovat, ale to tak vůbec není! Zaprvý mi nejlepší dárek dal už předtím, tu kameru a já jí fakt chtěla. A zadruhý, darováním dvou stejných šátků s mapou mi zajistil největší výbuch smíchu, co jsem kdy pod stromečkem zažila.
Myslela jsem, že to je nejvtipnější zážitek letošních Vánoc. Ó, já naivní. Vždycky je třeba si počkat před vyhlašováním vítězů. V tomhle případě do Štěpána. Na Štěpána se celá naše rodina sejde u babičky, dáváme si dárky, máme oběd a je to parádní den. Nejinak tomu bylo i tentokrát. Jen normálně se scházíme u babičky a dědečka v plzeňským bytě, letos jsou ale ještě ve Vranovicích na chalupě, takže se sešlost konala tam. Babička dlouhodobě říká, že už na tohle velký vaření nemá sílu, a že se na to vykašle a nic už dělat nebude. Samozřejmě ale tvrdošíjně odmítá, aby kdokoliv z nás cokoliv uvařil nebo zařídil. Letos měsíc říkala, že jí všechno bolí a že to tedy nebude přehánět na toho Štěpána a vůbec, ať se moc netěšíme.
Nevím, jestli si pamatujete na tu scénu z Přátel, kde Monica už nechce dělat Díkůvzdání, ale je tak soutěživá, že se nakonec snadno nechá vyhecovat tím, že letos trumfne sama sebe z loňska a udělá takový Díkůvzdání, o kterým se nikomu ani nesnilo. Dost mi to naší babičku připomíná. Ta tak dlouho říkala, že už to dělat nebude a už toho má dost a nebude to rozhodně přehánět a vůbec, až vyšvihla dvoje zelí, dvoje knedlíky, kachnu a kuře. Chutí samozřejmě jak z Alcronu, Naše babička, ta totiž vaří tak, že se vám o tom ještě týden zdá.
Mno, po přežrání kachnou jsme si rozdali dárky a povídali, na stole se střídali chlebíčky a cukroví, klasika. Pak moje teta přinesla krabičku plnou sušenek, ať si čuchneme. Všichni si čichli a buďto dělali, že neví, o co jde, nebo fakt nevěděli. “To jsou sušenky s trávou!” Hrdě jsem oznámila já, že konečně jednou taky něco poznám. “Jojo, už dlouho jsem je chtěla ochutnat a zkusit, tak jsem je dostala k Vánocům!” Překvapila mě teta. Nutno podotknout, že naše rodina je striktně nekuřácká, na takovouhle sešlost máme jednu lahev vína a ještě v ní zbude a do dneška bych nikdy nevěřila, že už slyšeli o marihuaně. Do dneška. Jakmile teta přinesla koláčky, začali se všichni překřikovat s rozumy o marihuaně a jejích účincích. Babička řekla, že špatně spí, a že by jí to třeba pomohlo, Ondřej udělal trochu osvěty a řekl, že možná, když si před spaním kousne, tak to pomůže. Debata skončila, teda sušenky zase odnesla a hotovo.
O hodinu později si pořád povídáme, babička sedí u kachlových kamen a usmívá se. Nějak podivně se usmívá. “Copak?” Ptám se jí. “Nic!” Zazubí se babička a dodá “Já jsem šla vedle a snědla jsem půlku tý sušenky a teď je mi zvláštně.”
Všem nám vypadnou skleničky z rukou a nevěřícně na ní zíráme. Ano, naše bezmála osmdesátiletá babička, vzor všech ctností, se na druhý hod vánoční “zhulila” po marihuanový sušence. Dědeček se ptal, jak jí to napadlo a když už to chtěla zkusit na to spaní, proč si nekousla před spaním, ale ve čtyři odpoledne, ale babička mu jen s úsměvem sdělila, že to chtěla zkusit a bylo vymalováno. A zbytek odpoledne se usmívala, říkala, že se jí chce už docela spát a asi si půjde lehnout brzy, a že to asi nebude jen na spánek, protože jí i přestaly bolet klouby v kolenou.
A tak skončily naše letošní vánoční svátky. Můžu vám říct, že absurdnější a vtipnější Vánoce jsem ještě nezažila, a to v tom výjimečně nehrál roli ani Brok, ani naše bydlení v bydlíku, nýbrž šátky s natištěnou mapou a babiččin drogový večírek.